Před porodem jsem hledala informace, snažila jsem se připravit na přirozený porod a věřila, že to bude krásný prožitek. V 40tt si přinesl domů manžel kamaráda covida a sen o krásném porodu pomalu mizel před očima. Volala jsem do nemocnic, zjišťovala, co mě tedy čeká.
40+1 plánovaná kontrola v nemocnici – čekali na mě ve skafandru. Bylo znát, že je obtěžuju. Jediné, co mi po nepříjemném vyšetření bylo řečeno, je, že malý má 4 kila a že pokud do neděle (po dvou dnech) se porod nerozjede sám, mám se hlásit na vyvolávačku.
40+3 příjem v nemocnici, zase je obtěžuju. 40+4 zavedená tableta, okamžitý nástup bolestí – nepřetržitě bez odpočinku. Čtyři hodiny jsem se sama v sobě uklidňovala, že to zvládnu a že to může trvat ještě dlouho. Snažila jsem se. V 11 h mi praskla voda, zavolala jsem sestřičku, udělali monitor. Ve 12 hodin převoz na porodní box.
PA mě „přivítala’’, příjmení a běžte do sprchy (velmi stručné info). Já už nemohla stát na nohou, jak mi vystřelovala bolest do pánve. Během hodiny bolesti ještě stupňovaly a já už to psychicky nezvládala. Žádná podpora ze strany PA. Nikoho se mnou nepustili. Když jsem nezvládala, PA se mi vysmála, co že budu dělat za hodinu, až to bude mnohem horší a že prý tedy mám nízký práh bolesti. V tu chvíli už jsem se bála cokoliv říct, a navíc jsem byla úplně mimo. V 13 hodin nabídnut epidurál, přijala jsem, už jsem neviděla kudy.
Neustále jsem byla sama na boxu a sestry seděly vedle v místnosti a vykládaly si…. Jen jednou jsem se ponížila a poprosila, jestli by mohla PA přijít, že potřebuju podporu – odpověď: “Vždyť jsem tady.’’
V 15 hodin za mnou přišla, udělala vyšetření a řekla, že můžu tlačit. V 16 hodin se prďola narodil po skákání po břiše a tahání ze mně.
Dali mi ho a vyfotili nás, odnesli umýt, obléci a hodinu jsem se na něj dívala do dětské postýlky. Hrůza. Po šití, které mi bylo jen oznámeno, že je normální (30 minut), jsem až u svého gynekologa zjistila, že mám velké vnitřní poranění, a ještě tři měsíce po porodu se mi špatně sedělo a o potřebě se bavit ani nechci, bylo to velmi bolestivé a často jsem plakala.
Na oddělení šestinedělí jsem byla spokojena se dvěma sestrami, které se snažily poradit a pomoct. Ostatní byly velmi nepříjemné.
Nakonec bych chtěla říct, že to byl velmi traumatizující zážitek.