Bylo mi řečeno, že mi dítě nejspíše umře…

Praha, 2016

První dcera – narozená 40+1tt, naprosto bezproblémové těhotenství, byla jsem absolutně nepřipravená, protože jsem si naivně myslela, že každá žena přece nějak intuitivně porodí. Ve 40tt mi kolem šesté ranní praskla plodová voda, byla čirá a bez zápachu. Kontrakce žádné. Následně volám gynekologovi, že nemám kontrakce, ale že mi praskla voda. On na to, že si musím zavolat záchranku a šup do porodnice, že hrozí prolaps pupečníku. Volám záchranku (nejmilejší zdravotnický personál z celého porodu).

V porodnici jsem přijata, odvedena na „hekárnu“. Jedna místnost, 4 postele, plně obsazeno. Záchody a sprchy přes chodbu. S otevřenými okny a vzhledem k tomu, že jsem rodila na konci února, byla tam všude zima. Když jsem se ptala porodní asistentky, jak můžu pomoct porodu? Odvětila, že mám raději celou dobu ležet, protože se ještě pořádně nadřu. Kontrakce se rozjížděly až k večeru, do té doby jsem měla několikrát natočený monitor, jinak se o nás PA nestaraly.

Přes noc výměna služby- kontrakce silné, ale moc jsem se neotvírala. Ráno mě vyšetřili a konstatovali, že to bude už 24h od odtoku plodové vody a že mi nasadí antibiotika a že rozhodně musím, co nejdřív porodit. Po noci jsem byla vyčerpaná a hladová. Na dotaz, zda si mohu vzít snídaňový tác z chodby, mi bylo řečeno, že ne, že ještě není osm a co kdybych šla na císaře, takže žádné jídlo ani pití. Byl mi podán klystýr, který jsem nechtěla, ale prý rozjede porod, takže šup. Kolem desáté mě odvedli na porodní box s tím, že už jako mám rodit i když nejsem ještě moc otevřená.

Přijíždí partner. Musela jsem ležet na lůžku s monitorem na břiše. Kontrakce šílené, hladem jsem byla vyčerpaná. Změna polohy nedovolena, stejně tak jídlo a pití. Začínají padat ozvy. Doktorka na mě vyrukuje s tím, že mi dají epidurální anestezii, abych se začala otevírat rychleji. Říkám, že nechci. Potřebuju, aby se mi rozjela kaskáda hormonů a chci rodit bez medikamentů.

Na to konto mi bylo řečeno, že mi dítě nejspíše umře a že je to na císaře. Když jsem se rozbrečela, tak se mě doktorka ptala, proč jakože brečím?

Ještě dodala, že dcera jde obličejovou části napřed. Hladová, bolavá a s pocitem, že jsem neschopná porodit jsem rezignovala. Souhlasila jsem s císařským řezem, ale v celkové narkóze. Nechtěla jsem už s nimi nijak spolupracovat. Už si nepamatuju přesný průběh, ale vím, že jsem musela přejít kolem porodních boxů na operační sál. Byla jsem nahá a najednou měli všichni hrozně moc času. Nikdo nijak nespěchal.

Na operačním sále byla hromada lidí. Obvázali mi nohy, položili na operační stůl, přikurtovaly nohy a ruce a tím, že je nezajímalo, jestli mám kontrakce nebo ne. Anesteziolog mi napíchl žílu a já jsem usínala s tím, že asi umřu. Probudila jsem se na JIP. Dceru mi přinesli až kolem šesté večer na první kojení. Plakala a byla zabalená jako kukla. Doslova ji narvaly na prso a pronesli, že na sesterně nejvíc ze všech dětí řve. Až do druhého dne jsem ji neviděla.

Druhý den ráno jsem byla i s dcerou odvezena na šestinedělí. Tam se jelo ve stylu, vážení před kojením a po kojení. Nešlo mi kojit, bolel mě celý člověk. Dcera plačtivá a nespavá. Když jsem dostatečně nenakojila sestry dávaly dceři příkrm a dostala dudlík. Po třech dnech přišla vizita a doktor seřval okolní sestry s tím, že jak je možné, že jsem pořád ještě na pokoji, když už tam jsem třetí den? Ještě před propuštěním mě jiný lékař vyšetřil na koze za použití lžic. Byla jsem propuštěna domů a začalo hrůzné šestinedělí. Dcera nespala, pořád plakala a nepřibírala. Měla jsem rozpraskané bradavky do krve. Zavolala jsem si LP a ta mi dala klobouček.

Dodnes mám s dcerou komplikovaný vztah. Mám pocit, že jako matka jsem zklamala, že dělám všechno špatně. Myslím si, že jsem měla i trochu náběh na laktační psychózu, neboť jsem zažila minimálně dva momenty, kdy jsem jí chtěla ublížit, ale neudělala jsem to. Nevzpomínám na ten první rok v lásce.