Chtěla jsem přirozený porod, bohužel mi nebyl umožněn. Měla jsem rodit původně v jiné porodnici, kde mě ve 40+5 z ničeho nic řekli: “No my malujeme musíte jinam!” (první šok) Tak mě “šoupli” do jiné blízké porodnice a tady začal nátlak. Když jsem dorazila na KONTROLU 41+1 podle doktorky nález 1 prst a že uděláme Hamiltona (s tím jsem souhlasila), ale z ničeho nic asi po 5 minutách čekání přišla a říká: “No tak co to vyvolat? Jako je to na vás, ale v pátek už vám nezaručíme, že vás vezmeme a můžete jet jinam (1 h cesty).”
Kvůli jejímu naléhání jsem souhlasila a celá v šoku a se slzami v očích poslala partnera pro věci (od 11 h ráno až do 20 h jsem partnera neviděla kvůli covid opatření). Ve 2 hodiny odpoledne mi dali tabletu a porod se docela rozjel za hodinu praskla voda a hned bolesti, šílené. Sestry ale říkaly, že tak to bolet nemůže (bolelo) nutili mi monitor v leže a nikdo se mě na nic neptal… já v agonii už od 3 hodin odpo a v 19 h přišla nová směna a PA mi nabídla epidural, který jsem původně nechtěla, ale po těchto bolestech jsem už musela říct ano, už jsem nemohla dál (bohužel mi nikdo nesdělil pro a proti ani vyvolávání, ani epidurálu). Epidurál se píchá na sále, takže konečně mohl dorazit přítel. Pořád mi měřili ozvy v leže a já slabosti nemohla nic, jen ležet, a sestra donesla oxytocin, prý aby pomohli kontrakcím. Já slabá už nevěděla o světě a přítel v šoku (kvůli covid nám nedovolili 3. osobu u porodu, která by kontrolovala má přání). Ve 3 ráno přišel verdikt plod nesestupuje, bude císař. Syn se narodil ve 3:23 měl 4150 g a 53 cm (já mám 153 cm, možná by neprošel ani tak, ale to dodnes nevím).
Dodnes se nemohu vyrovnat se svým porodem a mám deprese když vidím šťastnou ženu, která svůj uzlíček měla ihned u sebe. Já na syna čekala ještě 5 h po porodu. Ještě zmínka o oddělení šestinedělí – žádná pomoc s kojením. Jen vážit před a po, když dítě nepřibere, a jedno video na ukázku. Když nesaje, tak je líné a bude dokrm, díky němu jsem se já už nikdy nerozkojila. Porodnici hodnotím negativně.