Doktor mě seřval, že porod bude probíhat, jak řekne on.

Kraj Praha, rok 2012

Rodila jsem dvojčata v 36+5 týdnu těhotenství, byla připravená hlavičkou dolů, všichni jsme byli zdraví a porod se rozběhl sám prasknutím plodové vody. Porodnici jsem měla vybranou, jeli jsme se s mužem podívat i na exkurzi, porodní sál vypadal pěkně, se vším možným vybavením, včetně bazénku.

V přiděleném sále ovšem byla jen koza (porodní lůžko) a míč. Porodní přání jsem měla, ale nemělo žádný vliv na zaběhlou rutinu.

Když na mě začaly přicházet bolesti, sestra mi přes moje vyřčené přesvědčení vemluvila, že epidurální anestezie porod nebrzdí a nekomplikuje, to jsou zas ty internety… Po zavedení anestezie mě informovala, že teď už z lůžka dolů nesmím a ať se nehýbu kvůli jehle u míchy a také ať mají čistý záznam – měla jsem permanentně 2 dopplery. Na boku mě bolelo ležet, tedy šestihodinové zavalení obřím pupkem naznak bez pohybu. Doktor velel přidávat oxytocin, ať se porod zrychlí. To jsem nechtěla, ale přišel mě seřvat, že porod bude probíhat, jak řekne on. Myslela jsem, že jsem v pekle. Péče mi připadala naprosto tragická, zastaralá, nesmyslná a úplně proti mým potřebám nebo možnosti v těchto podmínkách vůbec rodit.

Porod váznul. Opět oxytocin a na povel tlačit, ale děti ven nechtěly. Nějakou dobu už jsem se klepala vysílením. Pak už jsem prosila, ať mě dorazí, to nebyl porod ale mučení.

Tíseň plodu, ale „tohle ještě není ani na kleště.“ Zastavit porod (infuzí). Přivezli nástroje. Nohy vzhůru do třmenů, děti se posunuly někam do plic. Spustit porod a tlačit na povel. No nic. Zastavit porod. Převézt na sál. Spustit porod. Nic. Zastavit porod. Akutní sekce.

Celý další den jsem nemohla pohnout s nohou, epidurál se úplně nepovedl. Celý půlrok jsem se nemohla narovnat, jak mě vše bolelo. Následky na těle i na duši dodnes. Ale mám zdravé děti.