Úvod

Porod je zásadním momentem v životě ženy, který by měl probíhat s respektem k její důstojnosti a právům. Bohužel se lze stále ještě setkat s jednáním zdravotníků, které můžeme označit za porodnické násilí. Porodnické násilí představuje systémové institucionální násilí. To znamená, že se jej dopouští zdravotnický personál nikoli z vlastní pohnutky ublížit, ale mnohdy nevědomě, pod vlivem systému, ve kterém je vzdělán, a který toto nežádoucí chování považuje za normální. Zdravotníci pracující v institucích jsou pak ovlivněni jak systémem, tak uspořádáním daného oddělení a pokyny vedoucích pracovníků, metodikami vypracovanými jimi nebo odbornými společnostmi. Porodnické násilí  zahrnuje například nevyžádané provádění lékařských úkonů bez informovaného souhlasu, necitlivou komunikaci, ponižování, ale i ignorování potřeb ženy či zlehčování její bolesti¹. Nutno zdůraznit, že porodnické násilí často zanechává dlouhodobé psychické a fyzické následky.²

Stížnostní mechanismus může být pro ženy a jejich rodiny možností, jak dosáhnout uznání pochybení a spravedlnosti. Realita však často přináší další překážky. Namísto podpory a ochrany práv se ženy mohou setkat se sekundární viktimizací. 

Tento termín označuje další újmu, která vzniká necitlivým nebo neadekvátním přístupem institucí, jako jsou zdravotnická zařízení, krajské úřady či soudy.³ Institucionální sekundární viktimizace zahrnuje mimo jiné zlehčování prožitků obětí, nevhodný a příliš formální přístup, dlouhá řízení nebo dokonce obviňování samotné oběti. Takové jednání prohlubuje trauma, narušuje důvěru v systém a často vede k pocitu bezmoci.

Cílem tohoto článku je alespoň stručně prostřednictvím českých kazuistik ukázat, jak sekundární viktimizace vzniká v procesu stížností u poskytovatelů zdravotní péče a krajských úřadů.

Jak funguje stížnostní mechanismus
Stížnostní proces ve zdravotnictví je jedním z klíčových mimosoudních mechanismů, kterým mohou pacienti a jejich blízcí upozornit na nesprávné jednání zdravotnických zařízení nebo zdravotnických pracovníků. Tento proces je upraven zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, který stanovuje práva pacientů a povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb.⁴ 

Pacient, který se cítí poškozen, má více možností, v článku se však zaměřuji na stížnost na postup poskytovatele zdravotních služeb. Proces probíhá následovně:

1. Podání stížnosti přímo poskytovateli zdravotních služeb
   Stížnost se obvykle podává písemně a měla by být adresována vedení zdravotnického zařízení (řediteli nebo vedoucímu pracovníkovi). Poskytovatel má povinnost stížnost vyřídit v zákonné lhůtě 30 dnů, kterou může v odůvodněných případech prodloužit o dalších 30 dnů.
2. Podání stížnosti krajskému úřadu
   Pokud není pacient spokojen s reakcí poskytovatele zdravotních služeb, může se následně obrátit na krajský úřad, který vykonává dohled nad zdravotnickými zařízeními. Krajský úřad má zákonem stanovené lhůty pro vyřízení stížnosti podle její složitosti:
   • 30 dnů ode dne obdržení stížnosti,
   • 90 dnů, pokud je třeba ustavit nezávislého odborníka,
   • 120 dnů, pokud je třeba ustavit nezávislou odbornou komisi^.5

Tyto lhůty mohou být podle zákona prodlouženy – o dalších 30 dnů u jednoduchých stížností a o dalších 60 dnů u případů, kde rozhoduje odborník nebo komise.⁶ V praxi však dochází k významným průtahům (u některých stížností jsme se v organizaci Liga lidských práv setkali s čekáním delším než 8 měsíců, než bylo doručeno rozhodnutí). Dlouhé čekání bez jasného výsledku podkopává důvěru v efektivní a spravedlivé vyřizování stížností.

Nedostatky stížnostního procesu

Na základě zkušeností z praxe můžeme definovat několik nedostatků stížnostního procesu:

• Dlouhá doba rozhodování na úrovni krajských úřadů negativně působí na psychiku stěžovatelek.
• Formální přístup, necitlivá komunikace a zlehčování zážitků, kdy jsou stížnosti často bagatelizovány.
• Paternalistické rozhodování a zpochybňování věrohodnosti stěžovatelek, které není v souladu se současným právem.
• Nedostatek systémových změn, protože i důvodné stížnosti nevedou vždy k reálným opatřením, která by zabránila opakování podobných situací, a pokud vedou k nějakým opatřením, tak jen v konkrétním zdravotnickém zařízení.

Sekundární viktimizace ve stížnostním procesu
Stížnostní proces je pro mnoho žen, které zažily porodnické násilí, důležitým krokem k hledání spravedlnosti a uznání jejich prožitků. Místo toho se však často setkávají s reakcemi, které jejich trauma dále prohlubují. Sekundární viktimizace zde vzniká necitlivým nebo neadekvátním přístupem institucí, což ilustrují níže popisované příklady. Případy pocházejí z archivu nevládní organizace Liga lidských práv. 

Zlehčování zážitků a odmítání odpovědnosti
Jedním z častých projevů sekundární viktimizace je zlehčování zážitků žen, kdy zdravotnická zařízení nebo úřady odmítají uznat vážnost situace. Například v reakci krajského úřadu na stížnost týkající se neumožnění bondingu bylo uvedeno:
“Krajský úřad klasifikuje Vaši stížnost v otázce neumožnění bondingu jako částečně důvodnou. Na straně jedné odborný znalec usoudil na základě zdravotnické dokumentace, že bylo možné umožnit bonding ve chvíli, kdy se stav novorozence stabilizoval. Správní orgán má však v této souvislosti za to, že lékaři poskytovatele jednali z opatrnosti, a to ve snaze předejít případným komplikacím a ohrožení zdraví dítěte, a nelze v tom spatřovat úmysl nevyhovět Vašemu porodnímu přání.”

Přestože krajský úřad uznává, že bonding mohl být umožněn, zároveň obhajuje rozhodnutí lékařů jako „opatrnost“ a potvrzuje tím jeho správnost. Ženě implicitně sděluje, že její porodní přání nemají stejnou váhu jako rozhodnutí lékařů. Taková argumentace zážitek ženy bagatelizuje a nepřímo jí přisuzuje nepochopení situace. Kombinace „částečné důvodnosti“ a absence jakékoli systémové odpovědnosti je typickým projevem sekundární viktimizace, která oběť neuklidní, ale spíše prohloubí pocit nespravedlnosti.

Absence odbornosti ve znaleckých posudcích
Dalším problémem je nedostatečná odbornost znaleckých posudků, které často postrádají vědecké citace a zakládají se pouze na názoru znalce, který je často paternalistický, zatížený předsudky a stereotypy.⁷

Jeden z posudků například tvrdil:
„Neexistuje jediná studie, která by potvrzovala negativní vliv separace dítěte po dobu několika hodin poté, co proběhl standardní kontakt s rodiči bezprostředně po porodu (tzn. standardní postupy současné doporučované vývojové péče) a následně bylo dítě krátkodobě (v řádu jednotek hodin) ošetřováno samostatně.”

Toto tvrzení zcela ignoruje moderní poznatky o významu kontinuálního kontaktu mezi matkou a dítětem.⁸

Zpochybňování prožitků žen
V některých případech zdravotnické instituce přímo zpochybňují věrohodnost žen. Například reakce na stížnost týkající se provedení Hamiltonova hmatu bez informovaného souhlasu zněla:
„Ve stížnosti uvádíte, že pacientce byl proveden Hamiltonův hmat a že o tom není záznam v její zdravotnické dokumentaci. Toto musím odmítnout. Klient provádí Hamiltonův hmat pouze po předchozí domluvě s pacientkami a vždy je o tom záznam v jejich zdravotnické dokumentaci. Pokud tam tento uveden není, nebyl vaší pacientce proveden. Je tedy možné, že si pacientka některý z vyšetřovacích úkonů spletla s Hamiltonovým hmatem.“

Tento přístup zpochybňuje zážitek ženy na základě absence záznamu v dokumentaci, čímž se celá odpovědnost za situaci přenáší na stěžovatelku. Odpověď nejenže odmítá věrohodnost pacientky, ale zároveň přehlíží systémové problémy s vedením zdravotnické dokumentace, která není vždy bezchybná.

Paternalismus, stereotypy a předsudky a zpochybňování prožitků žen bylo zdokumentováno i v rozhodnutí Výboru pro odstranění diskriminace žen (CEDAW) v případě N.A.E. proti Španělsku. Výbor ve svém závěru uvedl: „Výbor se obává, že soudní orgány nedaly náležitou pozornost tvrzením stěžovatelky o porodnickém násilí a že jejich rozhodnutí byla ovlivněna diskriminačními stereotypy týkajícími se role žen v záležitostech reprodukčního zdraví.“⁹

Přenesení odpovědnosti za negativní zážitek na ženu
Dalším příkladem necitlivého přístupu je následující reakce nemocnice:
„Je otázkou, v čem stěžovatelka spatřuje tvrzenou hrubost ze strany nemocničního personálu. Z textu stížnosti naopak přímo vyplývá, že personál klientky se stěžovatelce snažil maximálně vyjít vstříc, vč. vyhovění jejím nestandardním požadavkům v rámci objektivních možností (např. změny poloh během porodu) a po celou dobu usiloval o to, aby porod proběhl zdárně a s minimem komplikací. Nabízí se vysvětlení, že veškerá nespokojenost stěžovatelky plyne nejspíše z jejích nepřiměřených subjektivních očekávání.“

Takové tvrzení přenáší odpovědnost za negativní zkušenost na ženu samotnou, čímž zcela ignoruje její pocity a prožitky. Odpověď záměrně staví stěžovatelku do role nespokojené klientky, která si klade „nestandardní“ požadavky. Tento přístup je typickým příkladem neempatického a paternalistického jednání.

Doporučení a závěr
Aby byl stížnostní proces pro ženy, které zažily porodnické násilí, skutečně přínosný a minimalizovala se sekundární viktimizace, je třeba provést několik klíčových změn:

1. Zkrácení faktických procesních lhůt u krajských úřadů
   Krajské úřady by měly důsledně dodržovat zákonem stanovené lhůty a zajistit rychlé ustanovení odborníků nebo komisí. Zdlouhavé rozhodování zvyšuje psychickou zátěž a podkopává důvěru v celý systém.
2. Zlepšení kvality znaleckých posudků
   Znalecké posudky by měly být podloženy aktuálními vědeckými poznatky a obsahovat odborné citace. Znalci by měli být školeni, aby se vyvarovali bagatelizace významu rodičovských práv nebo přístupů založených na genderových stereotypech. V České republice navíc nemáme znalkyně z oboru porodní asistence, které jsou odbornicemi na fyziologický porod.
3. Projednávání žádostí a rozhodování o nich v souladu s platným právem a zároveň s respektem k autonomii pacienta
4. Zaměření na systémové změny
   Důvodné stížnosti by měly vést ke konkrétním opatřením, která zabrání opakování podobných situací. To může zahrnovat revizi postupů v porodnicích, pravidelná školení zdravotnického personálu a důslednější kontrolu ze strany krajských úřadů.

Stížnostní proces je klíčovým nástrojem, kterým ženy mohou upozornit na nedostatky v porodnické péči a hledat spravedlnost, zároveň jde o možnost mimosoudního řešení, které má své výhody (rychlost, žádné finanční náklady). V současné podobě však často selhává a místo podpory přináší další újmu. Příklady sekundární viktimizace ukazují, že systém potřebuje zásadní změny. Stížnostní proces má přitom velký potenciál stát se nejen spravedlivějším, ale také skutečnou podporou pro ženy, které se odvážily postavit za svá práva.

Projekt byl realizován za finanční podpory
Úřadu vlády České republiky. Výstupy projektu nereprezentují názor Úřadu vlády České
republiky a Úřad vlády České republiky neodpovídá za použití informací, jež jsou obsahem
těchto výstupů.

Porodnické násilí očima příjemkyň péče

Článek Lilie Khousnoutdinové se zabývá tématem porodnického násilí z perspektivy žen, které tuto péči zažily. Zaměřuje se na to, jaké konkrétní formy násilí během porodu ženy nejčastěji popisují – od nerespektování jejich přání a nedostatečné komunikace po fyzické zásahy bez souhlasu. Text čerpá z osobních svědectví a zkušeností, které autorka propojuje s odbornými poznatky.

Role soudních znalkyň v případech porodnického násilí

Článek se věnuje specifické roli soudních znalkyň v případech porodnického násilí a vychází z poznatků publikace Rodit násilím autorů Magdy Ezrové a kolektivu. Zaměřuje se na to, jak soudní znalkyně přispívají k objasňování případů porušování práv rodiček, ať už jde o hodnocení postupů lékařské péče nebo posuzování psychických následků obětí.