Zažívala jsem pocity odmítání syna, viny, zoufalství, rozjela se poporodní deprese…
Jihomoravský kraj, 2018
Moje představa o prvním porodu nebyla nijak určitá, věřila jsem naprosto lékařům, proto jsem si ani nesepisovala porodní plán. Nicméně samozřejmě jsem si přála přirozený porod, věřila jsem, že to dokážu zvládnout bez epidurálu a na miminko po IVF jsem se neuvěřitelně těšila. Celé těhotenství jsem byla moc šťastná.
Do porodnice jsme jeli po odtoku plodové vody s rozběhlým porodem. Na příjmu se zrovna střídaly směny, takže jsem musela hodinu čekat na monitoru, bez možnosti změnit polohu, ulevit si od bolesti a s ručníkem mezi nohama, kvůli odtékající plodové vodě. Když mě konečně přijala lékařka na vstupní prohlídku, oznámila mi suše, že jsem adept na epidurál a velmi necitlivě mě vyšetřila. Následovalo další čekání, kdy mi neustále odtékala plodová voda, měla jsem na sobě stále to mokré oblečení, manžela za mnou nepustili, měla jsem žízeň, bylo to velmi ponižující. Pak mě konečně vzali na porodní sál a pustili dovnitř i manžela.
U porodu jsem měla dvě ženy – jednu nemocniční porodní asistentku a jednu studentku. PA mi hned začala nabízet léky proti bolesti, klystýr, napíchnout kanylu na epidurál. Studentka naopak nabízela horkou sprchu, míč apod. (na tu si opravdu stěžovat nechci, mám na ni jen ty nejlepší vzpomínky). Vzhledem k tomu, že jsem jim maximálně věřila, nechala jsem do sebe vpravit všechno, co mi doporučila PA. Po aplikaci epidurálu jsem začala usínat, jelikož jsem již byla velmi vyčerpaná z křížových bolestí. Následoval tedy umělý oxytocin (který jsem před porodem za žádnou cenu nechtěla), ale PA tvrdila, že mi pomůže a já jsem už jen chtěla, aby byl konec. Následovalo tlačení na břicho ze strany PA, povely k tlačení, vůbec jsem nevěděla co se děje a jen si přála, aby už to dítě ze mně někdo dostal ven. Narodil se zdravý syn, myslím, že pupečník nechali dotepat a dokonce pak nechali i více než dvouhodinový bonding (to ale přičítám spíše tomu, že se opět měnily směny). Nicméně, ani tak dlouhý bonding už nedokázal zachránit to, co se ve mně přičiněním porodu stalo.
Na šestinedělí se to ještě zhoršilo, protože syn měl problém s kojením (když jsme se v jeho třech měsících dostali na ORL řekla mi lékařka, že to nejspíš bylo uzdičkou, kterou jsem ale v porodnici žádala lékaře zkontrolovat a řekl mi, že je vše v pořádku), a neustále někdo vyrušoval na pokoji, takže i když jsem chtěla syna jako nezkušená prvorodička kojit, musela jsem ho neustále odkládat do postýlky, protože jsem se prostě před cizími lidmi kojit styděla. A hlavně jsem věřila, že stačí kojit po třech hodinách, jak mi sestřičky řekly. Syn strašně plakal, připadalo jim to v pořádku, jenže mně vůbec nenapadlo, že to je proto, že ho mám nakojit, to mi nikdo neřekl, já hloupá dodržovala striktně ty tři hodiny, syna jsem vážila, ale on stejně nic nevypil. Pak sestřičky přišly s tím, že nemám mléko, ale já jsem věděla, že mám, takže jsem je celý den přemlouvala, ať mi alespoň půjčí věci na odsávání a budeme syna dokrmovat mým mateřským mlékem. Byl to s nimi neuvěřitelný boj, ale nakonec se povedlo. Pak mi ho ještě na jeden celý den vzali na sesternu pod lampu kvůli žloutence, až někdy po hodně dlouhé době jsem zjistila, že syn vůbec neměl hodnoty, které by vyžadovaly fototerapii. Když nás konečně z porodnice propustili domů, zažívala jsem pocity odmítání syna, viny, zoufalství, rozjela se poporodní deprese. Syn mě také odmítal, nechtěl se už ani přisát. Nakonec trvalo tři týdny, než jsem byla schopná ho plně kojit, bez dokrmování odstříkaným mlékem.
Psychicky jsem se z toho dostávala minimálně rok, pomohl mi domácí porod druhého syna, kdy jsem pochopila strašně moc věcí (domácí porod i po tom šílenství v porodnici nebyl ze začátku v plánu, chtěla jsem jen svou PA a případně ambulantní porod). Co se týče psychiky, mělo to celé vliv i na syna, celý první rok strašně plakal a i nyní, ve třech letech, má občas neuvěřitelné záseky, záchvaty pláče a je strašně citlivý, musí se na něho hrozně opatrně. Moc bych si přála, aby porody a péče po porodu probíhaly ze strany zdravotnického personálu s respektem vůči maminkám i dětem.
