Separace a nemožnost vidět syna pro mne byla opravdu náročná a traumatizující…
Jihomoravský kraj, 2020
V březnu 2020 ve 12⁰⁴ jsem v porodnici porodila akutním císařským řezem syna. Kvůli komplikacím a velké ztrátě krve jsem musela být po vyjmutí syna uvedena do celkové anestezie, proto jsem syna vůbec neviděla, nevěděla jsem jestli je v pořádku a neměla absolutně žádné informace, vlastně ani tu o pohlaví dítěte.
V průběhu císařského řezu byl na sále přítomen i manžel, který byl ve chvíli, kdy začaly komplikace vyhozen bez jakéhokoli vysvětlení.
I přes moje výslovné přání, které bylo konzultováno s Mudr. XY a předáno na všechna oddělení, nebyl manželovi umožněn bonding, syn mu byl „půjčen“ na cca 10 minut a následně byl vyveden na chodbu před oddělení porodnice.
Od chvíle, kdy manžel opustil operační sál mu nebyly sděleny žádné informace o mém zdravotním stavu o vývoji komplikací.
Od chvíle, kdy byl syn převezen na novorozenecké oddělení vůbec nevím co se s ním dělo. Mé první setkání s dítětem, které se mi narodilo, proběhlo po více než 4 hodinách – tuto informaci čerpám z fotografií, které mi sestra z novorozeneckého oddělení se synem udělala. Krom toho, že mi syna položila na prsa, přitlačila mu hlavu tak, aby se přisál a sdělila mi, že si pro něj přijde za cca 20 minut jsem nedostala absolutně žádné informace. To, že má syn téměř 5 kg jsem zjistila z náramku na ruce, že musel být po porodu odsátý mi také nikdo neřekl. O podstřižení uzdičky jsem se dozvěděla až z vyžádané zdravotní dokumentace! Kojení jsme zvládli pouze díky paní, která se mnou byla na pokoji a dokázala mi poradit.
Přikládání poté probíhalo pravidelně i v noci, ovšem o vývoji zdravotního stavu syna, provedených úkonech ani o dokrmu syna jsem nebyla informována, což jsem požadovala v písemně předaném a konzultovaném porodním přání. Přístup sester na novorozeneckém oddělení se ani po vystřídání směn nezměnil a já měla stále víc pocit absolutní bezmoci, nedostavily se žádné mateřské pudy a syna jsem absolutně nevnímala jako své dítě. Tohle vše bylo umocněno absolutním nezájmem sester z novorozeneckého oddělení. Zde bych ráda poděkovala sestrám z oddělení šestinedělí, které měly pochopení a snažily se mě všemožně podpořit a motivovat.
Ráno další den mi bylo oznámeno sestrou z novorozeneckého oddělení, že syn dostane antibiotika, protože porod trval moc dlouho, a navíc jsem pozitivní na streptokoka, takže ho nesmím přikládat a nosit mi ho taktéž nebudou. Po této informaci jsem nabyla dojmu absolutního selhání, neschopnosti a poškození vlastního dítěte. Jak jsem se později dočetla ve zdravotní dokumentaci, byla jsem tímto seznámena se situací a souhlasila jsem, což není pravda, jen jsem ve špatném psychickém i fyzickém rozpoložení nebyla schopná se bránit a požadovat, abych měla syna u sebe. Následná separace a nemožnost vidět syna pro mne byla opravdu náročná a traumatizující. Okamžitě po tom, co jsem se byla schopná zvednout z lůžka jsem žádala sestru z oddělení šestinedělí, abychom šly za synem, že ho chci vidět, což mi bylo umožněno 2x toho dne, protože jsem byla stále po operaci unavená.
Následující den jsem téměř celý den strávila u syna na novorozeneckém oddělení, kde jsem se musela potýkat s nemístnými poznámkami sester, neustálým nátlakem na to, abych odešla a sama se uzdravovala a odpočívala, což by se mi dařilo mnohem lépe, když bych měla syna u sebe na pokoji. Jedna ze sester mne dokonce atakovala s tím, že syna rozmazlím, když ho budu chovat, když spí a co ony si s ním pak počnou. Tato skutečnost pro mne byla velmi potupná, stresující, traumatizující a prohloubila pocit selhání.
Chování personálu novorozeneckého oddělení a bezdůvodná separace mne traumatizovaly natolik, že jsem nebyla schopná se první 2 týdny po návratu z porodnice o syna starat a veškerá péče o něj přešla na manžela. Následně jsem si se synem budovala vztah velmi obtížně a ačkoli se nám to povedlo je na mne velmi fixovaný, odloučení snáší špatně a z doktorů má opravdu velký strach a propuká v panický pláč. Mě k překonání poporodního traumatu pomohly až sezení s psychologem.
