V datech byla identifikována čtyři témata: „upřednostňování agendy poskytovatele péče“; „přehlížení vtělených znalostí (znalostí těla)“; „lži a hrozby“; a “násilí”. Ženy měly pocit, že poskytovatelé péče upřednostňují své vlastní potřeby a plány před potřebami ženy. To by mohlo mít za následek neodůvodněné intervence, protože poskytovatelé péče se pokoušeli upravit proces porodu tak, aby vyhovoval jejich vlastním preferencím. V některých případech se ženy staly výukovým materiálem pro nemocniční personál, který je mohl pozorovat nebo na nich vyučovat.

Vlastní vtělené znalosti žen o průběhu porodu a blahobytu (zdraví) plodu byly ignorovány ve prospěch klinických hodnocení poskytovatelů péče. Poskytovatelé péče používali lži a výhrůžky, aby donutili ženy, aby vyhověly jejich postupům. Zejména se tyto lži a hrozby týkaly zdraví dítěte. Ženy také popisovaly činy, které byly hrubé a násilné. U některých žen tyto akce vyvolaly vzpomínky na sexuální napadení.

Pro kvalitativní výzkum zabývající se zkoumáním zkušeností žen s traumatickými porody byla použita metoda deskriptivní fenomenologie. Ženy byly osloveny prostřednictvím internetu, především prostřednictvím charitativní organizace Trauma and Birth Stress (TABS) z Nového Zélandu. Účelový výběr sestával ze 40 matek: 23 z Nového Zélandu, 8 ze Spojených států, 6 z Austrálie a 3 z Velké Británie. Každá žena byla požádána, aby popsala zážitek ze svého traumatického porodu a poslala jej přes internet výzkumníkovi. K analýze příběhů 40 matek byla použita Colaizziho metoda.

Hloubkové rozhovory s deseti matkami byly provedeny pomocí metodologie interpretační fenomenologické analýzy. Ženy, které zažily porodní trauma, často popisovaly odpojení od svých dětí a nedostatek důvěry ve svá rodičovská rozhodnutí. Mnohé se vnímaly jako „ne dost dobré“ matky. U některých žen trauma vedlo k výpadkům paměti na období bezprostředně po porodu, které je znepokojovalo, nebo fyzickému zotavování bylo tak náročné, že to ovlivnilo jejich schopnosti vychovávat děti způsobem, který si představovaly. U některých žen se rozvinula zdravotní úzkost, která vyústila v izolující zkušenost raného rodičovství.

Z 1067 oslovených žen bylo do studie přijato 933 žen. Celkem 866 (93 %) zůstalo po dobu 4–6 týdnů, 826 (89 %) zůstalo po dobu 12 týdnů a 776 (83 %) zůstalo po dobu 24 týdnů.

Výsledky ukázaly, že (nekontrolovaně) 3,6 % žen splnilo kritéria PTSD 4-6 týdnů po porodu, 6,3 % 12 týdnů po porodu a 5,8 % 24 týdnů po porodu.

Při kontrole na PTSD a částečné PTSD v důsledku předchozích traumatických příhod a také klinicky významné úzkosti a deprese během těhotenství byla míra PTSD nižší o 1,2 % ve 4-6 týdnech, 3,1 % ve 12. týdnu a 3,1 % ve 24. týdnu po porodu.

Celková míra odpovědi byla 28 % (n=112); 43 % (n=46) žen mělo negativní/traumatické reakce spojené s předchozím porodem, 74% z nich (n=34) pokračovalo/znovu zaznamenalo nepříznivé reakce v současném těhotenství.

Nejčastěji uváděnými traumatickými reakcemi byly potíže při vybavování si předchozího porodu (předchozích porodů), vyhýbání se vzpomínkám s ním/nimi spojeným/i a úzkosti spojené s těmito vzpomínkami, když byly vyvolány.

Přibližně 54 % (n=25) respondentek mělo nějakou formu podpory po porodu a byly hlášeny odchylky v preferovaném načasování poskytování poporodní podpory. Nejčastěji byly jako preferované možnosti podpory identifikovány informace o dostupné podpoře a možnostech probrat porod s odborníkem.